Bez aktuálních otázek není obraz 17. listopadu 1989 kompletní

Pětadvacáté výročí sametové revoluce doprovází boom veřejných událostí. Dělá mi radost, že můžu potkat známé:

• v kině Scala na besedě s Františkem Janouchem, promítání Českého století, výstavě a lampiónovém průvodu během připomínkové akce s názvem“Sedmnácté studentské”,
• v Huse na provázku na promítání Českého století a setkání různých osobností v Kabinetu Havel nad otázkami autorit, hrdinů a vizí,
• na několikadenním Festivalu svobody, na jehož webu se dočtete, že “vzpomeneme na to, co se před pětadvaceti lety událo a uvědomíme si, jak cenná pro nás všechny svoboda je.”

I Dům kultury na Vsetíně připravil oslavy sametové revoluce. Komponovaný večer dal slovo vsetínskému pamětníku Luďkovi Schmidtovu a mluvčímu Charty 77 Stanislavovi Devátému, kteří sdíleli své zkušenosti s represivním režimem a popisovali historické události, vedoucí k 17/11 1989. Ze vzpomínek mě vytrhli až Pavel Zajíček a Ivan Manolov, skvělá slovně-hudební naléhavost pátečního večera. 

Všem těmto akcím tleskám. Vzrušuje mě odvaha a zkušenosti diskutujících a navíc mě události, které interpretují historii, prostě baví. Zároveň mě ale čistě vzpomínkový obsah pobuřuje. Třeba na Vsetíně se ani jedno ze setkání, které k oslavě výročí pořádá Dům kultury, přímo nezabývá reflexí posledních 25 let a vyhýbá se současnosti. Na pátečním komponovaném večeru jsem se nic víc, než že byli hosté proti bývalému komunistickému režimu, o jejich názorech nedozvěděla. 

Jen historicky-orientované akce ve mně vyvolávají pocit, že poslouchám přednášku o partyzánech. Je mi selektivně předkládána jen první část celého příběhu. Bez aktuálních otázek - i když kontroverzních a složitých - pro mě obraz 17. listopadu není kompletní. 

Chci, aby akce k výročí revoluce překročily linii historického vyprávění a věnovaly se nenávistným tendencím ve společnosti, sociálně vyloučeným, nedůvěře v politiku a dalším společenských fenoménům. Chci, aby významné události našich dějin sloužily k občanské mobilizaci a zapojování veřejnosti do rozhodování o svém okolí, vedly k zamýšlení se a tvorbě společných vizí, strategických i dílčích plánů budoucnosti. 

O to víc si vážím všech organizátorů, kteří do ozvěn minulosti vnáší současný stav společnosti. Těším se třeba z Hnutí listopadem to nekončí, které v Brně zve na manifestaci proti neonacistickému pochodu. 

Duhové Tbilisi

Někdy si člověk připadá i se slovanskými rysy na Kavkaze jako pankáč. 

"Je Vám dvacet čtyři a nejste vdaná? Váš život je u konce!" Ačkoliv každý rok zírám v ulicích Tbilisi na méně uniformity a zkouším nové undergroundové bary, takzvaný bábuška přístup je stále vlastní nemalému množství lidí. Církevní pravidla se prolínají jejich každodenností, holky hledí, aby neměly špínu za nehty a voněly po vdavkách. Kluci by si neoblékli krátké kalhoty, zásadně nechodí pěšky, parkují na mačo styl a hledí si rvaček za čest rodiny a známých. 

Fuj efekt vyvolává praktika, kdy otec zaučuje syna ve vykřičeném domě a holky si před svatbou nechávají obnovit panenskou blánu, což je prý nejčastější plastická operace v Gruzii (hned po pěkném nosu). Můžete svou nastávající dokonce nechat projít komisí, která provede test panenství. Turbopravoslavný recept na lásku na celý život.

Včera jsme pozvali všechny své delikventní přátelé v Tbilisi do Dive Baru. Svobodní, s tetováním a piercingy, věční dobrovolníci, bohémové, anarchisti, occupy generace a další.  Pálenka z hroznů chacha, kostýmy, Lady Gaga, třeskutá divočina uprostřed noci. Trochu jiné Tbilisi. 

Mezi místní delikvenci patří taky homosexuálové. Trpí nemocí, kterou vlastně ani nikdo neuznává. Je to jakýsi trest od boha, který, bohužel, postihl zrovna je. Holt jejich cesta ke spasení je trnitá, ale když se budou snažit a ožení se s pořádnou ženskou, může být urychlena. Tento extrém samozřejmě neblahořečí všichni, ale většina, která je hodně slyšet. I my děcka, co se spolu kamarádíme, mezi sebou máme kamarády, kteří v debatě o queer tématech upozorňují na mladé, co chtějí být jiní, jelikož je to cool a zápaďácké, že homosexuální kontext vychová další homosexuály a podobně. Minulý rok přidal do nenávistné polívky patriarcha Ilja II. svou oblíbenou ingredience, náboženství, označil homosexualitu za nemoc a adresoval úřady, ať LGBT akce nepovolují. 

Pražská Pride je fantasmagorickým snem. Organizace Identoba uspořádala na Mezinárodní den proti homofobii v květnu 2013 happening v hlavním městě a dostala na prdel od dvaceti tisícihlavého ultrakonzervativního davu. Hodně naštvaně píše o útoku na happening proti homofobii, který dostal Gruzii do evropských médií i bez války, Martin Hyťha, pracovník Nesehnutí na Kavkaze. 

Polarizační paradigma dobro vs. zlo je napříč celou společností super silné. Nedivím se našim LGBT přátelům, že se snaží držet daleko od místní hrubosti a okázalosti. Žijou v Berlíně. A kašlou na věci veřejné. Bude to trvat, než se gruzínská společnost naučí, že mezi dobrem a zlem něco je, a to něco jsou lidi. 

Call of Taburetka ukazuje příslušníky pravoslavné církve v boji proti homosexualistům. 

České lančmíty v Gruzii

Bájný mýtus praví, že král Vakhang Gorgasali z Kartli objevil v 5. století dokonalý plac pro sídlo, jehož sláva hvězd se bude dotýkat, při lovu. Bažanti, které naháněl, popadali do horkých sirných pramenů, automaticky se uvařili a byli pohodlně servírováni. Od horkého vřídla byl odvozen název Tbilisi, kdy gruzínské tbili znamená teplý.  Od sirných pramenů nám taky v našich tbiliských kutloších smrděly vlasy, olézala koupelna a občas i korodovaly vnitřnosti. 

Díky legendě vím, že bažant je chochobi a mé příjmení v gruzínštině by tedy mohlo být ხოხობიშვილი (t.j. Chochobišvili). Jako dřívější čtenářka Bravo Girl taky vím, že by to mohl být osud, že zrovna bažanti položili svou oběť na oltář Tbilisi. Stejně jako já, Bažantice, pokládám gruzínský pohostinný fenomén na oltář českému turismu. 

Při odletu z Prahy je u Passport Control vyzutých deset párů pohorek. Na konci pásu leží desítky ešusů a jedna plynová bomba. Češi jedou do hor. O bombu svádějí před vstupem na palubu bitvu, jak si ohřejou lančmít? 

Izraelci, Poláci a Češi jsou nejčastějšími návštěvníky Gruzie. Když slyším v Tbilisi češtinu, automaticky oslepnu a ohluchnu. Chci si užít samu sebe, v co nejosekanějším sociálním kontextu. Reflexe z domoviny přichází po návratu. Potkávám se vesměs s pozitivními ohlasy, ale taky znám reakce typu "všichni mně nutili víno a mí hostitelé přikazovali, co mám dělat; mají otřesné cesty a veřejná doprava funguje bez jízdních řádů; všude samá politika; otravovali mě místní chlapi;" až po "nic tam nefunguje a lidi jsou uřvaní."

Paradoxem je, že za svou kavkazskou éru jsem do Gruzie nalákala minimálně dvanáct Čechů a Češek, nemluvě o účastnících projektů Be International. Těm se snažíme vysvětit, že na Kavkaze je ta správná příležitost pro boření vsáklých výchovných vzorců ("od nikoho si nic neber a hlavně nemluv s cizími lidmi!") a zakořenit v sobě opačný precedent - LIDI JSOU DOBŘÍ. Užívejte si pohostinnost jako fenomén krásný ve své iracionalitě, založený na důvěře k lidem. Promýšlejte své názory, buďte pevní ve svém mínění a znejte ideovým zázemí, které z vás mluví. 

Díky tomuto přístupu jsem se seznámila například s milovnicí klasické hudby a zpěvačkou Ekou, která mě bere do hlavního gruzínského divadla backstagí, včera mě pozvala do divadla na oslavu narozenin v kruhu herců stínového loutkového divadla, kteří jsou uprchlíky z Abcházie, nakrmila mě u sebe doma neuvěřitelně výbornou a čerstvou zeleninou, sýrem a lahodným chlebem, navrch přidala ovoce a zákusky. Strávila jsem večer debatou s její patriotickou maminkou, v jejich prostorném bytě, plném umění a hudebních nástrojů. Eku jsem potkala náhodou na jednom domácím večírku, slyšela jsem její rozhovor o opeře, zapojila se a nyní je to třetí rok, co se potkáváme. Na příští léto jsme si domluvily MFF Karlovy Vary. Juchů.

Na Kavkaze pobývá skupina šikovných Čechů, kteří vedou úžasné občanské projekty. Ředitelem Norského uprchlického centra byl Čech, působí zde Člověk v tísni, Nesehnutí a Charitas ČR, všichni zde zapustili kořeny a podílí se na úžasných nápadech. Tito lidi kombinují svou lásku k přírodě s láskou k lidem. Nejsou to jen hory, které je přitahují, ale i lidskost, která prosakuje na povrch. Osamoceně u ohníčku s písničkami bratří Nedvědů to nepůjde. Musíte se snažit a stát se součástí společnosti, vměstnat se mezi místní a pozorovat okolí zevnitř útrob kavkazského života. Pak k Vám budou i hory přívětivější, čestné pionýrské. 

Asi je na čase založit si cestovku :-)

Vaše Klárka Chochobišvili

Oněgine, já píši vám - co mohu více?

GMT +3. Kavkaz. Epika ruských románů a Bulgakovův magický realismus prosakují skrze mé oblečení. Rvu svou duši, jsem oslizlá kýčem a připadám si jak nejteplejší instagramový filtr. V dojezdnosti maršrůtek jsou přátelství, naše školení v Kobuleti, v ázerbájžánských horách a týden v Jerevanu. 

I letištní hala se vzpírá dostředivosti. Skandujícím fotbalistům Dinamo Tbilisi tleskají pravoslavní mniši a společně křičí slávu "Gaumar-jos, gaumar-jos, guamar-jos jos jos!". Snad si spolu taky řádně vypijou, jak se sluší a patří na kavkazské chasníky. 

Stopnu si taxík s SPZkou BOS999, v mžiku mi je nabídnuta cigareta. Za deset eur dostanu lekci ruštiny, seminář o minerálních kocovinových vodách, jídlo z nočního magazínu a cestu do nového domů. Taxikář je prostě boss. 

Jsem doma. Pokojíček nic neskrývá. Dveře z pavlače klasického tbiliského domu vedou k popelníku u postele, odpadu uprostřed koupelny a sbírce ruské literatury. Trochu mě zklame, že mi voda z umyvadla nevyteče na nohy. No, Barma to není. Ale postel je řádně měkká, jojo, Gruzie, s kladivem a lepící páskou ve státním symbolu. 

Znáte mě, ráno nemůžu dospat, jak jsem rozjuchaná. Boj s klíčem v železných vratech, pětiminutová konverzace o Praze ve směnárně ("hodně nás tam bylo, v šedesátém osmém, osvoboditelé"), odmítnutí nabídky na výlet od místního havrana (v našem slangu gruzínský balič) a ranní klasika - pivo a sýrový koláč khachapuri. Alkohol na lačno a jídlo vychází na tři eura. Prosvištím si gruzínštinu a užiju si nasranost Gruzínců ve službách - oční kontakt se zákazníkem nebo úsměv, proč, vždyť musím trávit den v hokně!

Dneska domluvím párty rizikových subkultur, kterou tu příští týden uspořádáme, schůzku s ministrem pro reintegraci a předám absint, čokoládičky a slivovicu, co jsem dovezla kamarádům. Asi stojí za to, psát si zase blogový deník. Takže, tady jsem. 

Klárka, sandokanka, z Tbilisi.

Waltz with Assad

In the center of Latakia a calm night seems to be extinguishing the metal corps of cars and burning barricade blockade after the heavy protests which took place today, on March the 25th, over the Arab republic of Syria. Recurring nightmare in which the Arab world is chased by vicious "dogs" is seemed to be coming in the end, different kinds of beasts have been parasitizing on fundamental freedoms for unbearably long period. It seems like self confidential civic societies have been born over the Arab world. How are the Arab uprisings treating life in Syria? Is Syria the next in the row, dancing the last "waltz with Assad" in these days?

In this post I would like to focus on my point of view and try to describe why the Syrian situation appears to me much more different and unique from the rest of the Arab spring stream. I am taking and advantage out of being in the center of the events, watching how the history is being written, triggered by the wanderlust life experience. Live from Latakia:-)

(I do not want to make light of the events and the dozens of kill, I try to bring a personal opinion into discussion. Please keep on your mind that I deeply believe that every society has the right to be free and speak up. Thanks.)


A) First of all, people here in Syria DO like and recognize their president Bashar al-Assad. So far we have talked to many liberal and open-minded young people and they totally back their president up. Right, you could have thought that it is the fear talking. Believe me, it is not. The situation in Syrian civic society has dramatically changed in the last decade, it so clearly written in the eyes and in the acts of youth. Economic reforms has been put on table and dread Intelligence service is not the leading "party" anymore.

B) It is not the hater triggering the protests. Syrians are fighting FOR the reforms, not AGAINST president and the ruling Ba'ath party. They are extremely aware of the fragile situation brought by the huge religious diversity. Bordering Lebanon, actively observing the 16 years long civil war in there, Syrians know the causes of intolerant approach towards differences pretty well. Starting to build a new Syria in the new multipolar intercultural global world, the civil war and local clashes appear as the heaviest burden that could have occurred.
While traveling through the country today after the Friday prayers we observed a lot of demonstrations, important to mention all of them were pro-governmental. We were hooked for an hour in the traffic jam, surrounded by Syrians flags and al-Assads pictures. Spectacular :-)

C) The first governmental public appearance, broadcasted yesterday, went well. Possibly lifting the emergency law that has been implemented for 50 years, releasing the political prisoners, opening the free democratic platform for political parties and many others, these are the milestones meeting peoples demands.

D) Intrigued by the revolution riddle, people went to streets. They were happy and smiling while demonstrating (and mostly for the president). I feel like they need to discover the truth about themselves, put the surreal images of revolution spirit and experience it too. Just do it :-P

E) The basic characteristic of the Arab revolution prevails, the target group are young unemployed men and of course there is no clear opposition leader who would led the revolution till the successful happily ever after ending. It matches with Egypt, Tunisia, etc.

Last but not least I want the best for Syria, the best in the long term perspective, however it would have been born and implemented. Cause if this is the best for Syria, it is the best for tourists traveling here as well :-)

Syria on our mind, yeah?

Forever
Yours K.

Gruzínská pseudodemokracie

Třetí vlna demokratizace slibovala konec zápasu demokracie s totalitarismem, naplnění až přeplnění liberálně demokratických hodnot. Je Gruzie, jejíž konsolidologická cesta byla determinována mnoha patologickými jevy, demokratických státem? Pokud není, pokouší se o demokracii alespoň?

Můj první pracovní den v červenci v Tbilisi započal konferenčním setkáním národních i mezinárodních NGOs, zabývajících se ze všech směrů podporou vývoje občanské uvědomělé společnosti. Tématem konference byla nutná změna volebního zákona, momentálně podporujícího velké vládnoucí strany. Takových príma diskuzí se tu organizuje hodně, u diskutování bohužel ale většina aktivit končí. Čím více času trávím v této zemi a čím podrobněji pozoruji zvláštnosti politické kultury a celého systému, tím spíše bych udělila Saakašvilovskému režimu nálepku režimu hybridního.

Kvalita moderní demokratické politiky je žalostná. Stát v čele s prezidentem Saakašvilim kontroluje všechny tři odvětví moci skrze jednu stranu. Nezávislé soudnictví a respekt k ústavě neexistuje. Nezávislá média masového rozsahu neexistují. Počínání vlády je kompletně netransparentní. Stranický systém je nezkonsolidován a opozice je pouhým důkazem „na oko“ aplikovaných demokratických principů. Gruzie má politické vězně. Opozice je nezodpovědná, nesjednocená, nedisponuje dostatkem vůdčích osobností. Gruzie je rozprodávána zahraničním investorům. Na oko posiluje, ale Gruzíni se tohoto zázračného nastartování ekonomiky neúčastní. Revoluce je chápana jako legitimní způsob změny vládních sil. Občanská společnost je nezodpovědná, hraje roli „pouhého trpného předmětu“, jak ji pojmenovává náš milovaný Linz. Do jara tu máme další masovou demonstraci a pokus o revoluci, jsem si jistá.

Autoritářský režim neusiluje o komplexní kontrolu všech sfér společenského života, na druhou stranu ale nečerpá svou legitimitu ze svobodných demokratických voleb. Autoritářský režim si je vědom hrozby plynoucí z absolutní kontroly společnosti, kterou mohou liberalizující tendence vybičovat k revoluci. Používá „upouštěcí ventily“ společenského tlaku, jakými jsou liberální ekonomika, garance životního standardu a v první řadě volby. Volby v Gruzii probíhají dle zákonů, na první pohled zcela demokraticky. Bývají však často zmanipulovány nepřímo, pomocí volebních zákonů a hlavně manipulováním s médii, které vlastní stát. Gruzie je autoritářským režimem.


Proč se věčně revoltující nezaměří na etablování zodpovědné politické strany a nepokusí se o získání přístupu k moci demokratickými prostředky? Proč se pořád protestuje PROTI, ale nikdy se nenabídne alternativa? Pryč se Saakašvilim, ale proč nemáte nikoho na jeho místo???
Samozřejmě je nutno zvážit negativní bezpečnostní situaci a její vliv na zpomalení konsolidace demokratického režimu. Jo jo jo. Hm. Hm….

Ale lidi jsou tu neuvěřitelně hodní. Fakt.